13. prosince 2016 se v prostorách pražské Filozofické fakulty UK odehrál tvůrčí večer Tarasa Malkovyče, který navštívil Prahu na pozvání České asociace ukrajinistů. Zde mimo jiné představil svou debutovou básnickou sbírku «Той, хто любить довгі слова» (Ten, kdo má rád dlouhá slova, Meridian Czernowitz 2013), ale také připravovanou antologii současné poezie Spojených států amerických.
Taras Malkovyč (*1988) je překladatel a básník, syn známého básníka a nakladatele Ivana Malkovyče. Během večera se, například, vymezil vůči ukrajinské básnické generaci tak zvaných dvoutisicníků. Mimo jiné řekl, že podle svého věku by do této generace spadal, nicméně rokem vydaní své prvotiny, ale také svou stylistikou mezi dvoutisicníky nezapadá. Generace ukrajinských básníků a básnířek, která debutovala v první dekádě jednadvacátého století, navazuje, podle Malkovyče, velmi prvoplánově a povrchně na americké beatníky, zatímco tvorba následující generace je daleko hlubší a jejich inspirační zdroje mnohem různorodější – od mytologie, přes klasiky, po současnou filmovou tvorbu a populární kulturu.
Malkovyč strávil ve Spojených státech jeden rok (2014 – 2015), kde pronikal do současného amerického literárního provozu. Ten, podle autora, je daleko více atomizovaný než ukrajinský. Zatímco ukrajinský básník, pokud nepatří do nějaké partičky, je v očích kritiky či společnosti díky své nezařaditelnosti poněkud podezřelý, ve Spojených státech, podle Malkovyče, „každý básník sedí ve svém vlastním baru“ a literární čtení se uskuteční víceméně spontánně, když na sebe dva básníci náhodou narazí. V tomto kontextu ukrajinský host vyzdvihl fenomén lvovského publika, které hojně navštěvuje autorská čtení, i když zrovna nejde o literární celebrity.
Řeč se stočila také na válku a na její recepci v literatuře. Autor rozhodně nepatří k těm, kteří by pospíchali zachytit probíhající válečný konflikt na Ukrajině ve své tvorbě. Prý na to nemá právo, protože tam nebyl a nemačkal spoušť. Téma „válečné“ poezie je natolik silné, že často je přehlížen fakt neumětelskosti takové produkce. A tak i průměrné grafomanské tvorbě se často dostává pochvaly a značného ohlasu, aniž by se zohlednila estetická kritéria – stačí, když je dostatečně patriotická.
Autor textu: Alexej Sevruk
