Ukrajinská próza: sen o velkém románu

Ukrajinská próza: sen o velkém románu

Druhá přednáška konaná 29.3. 2017 se věnovala otázce velkého současného ukrajinského románu (Ukrajinská próza: sen o velkém románu).

  • Iryna Zabiiaka zmínila v první řadě výraznou osobnost současné literatury Oksanu Zabužko, zvláště pak její poslední román z roku 2009 Музей покинутих секретів (česky Muzeum opuštěných tajemství, 2013, překlad Rita Kindlerová), rozsáhlou osmisetstránkovou rodinnou ságu, která je pokusem vyrovnat se s minulostí 20. století. V souvislosti s tímto románem byla zmíněna diskuse, která proběhla v listopadu roku 2016 v knihkupectví Є a vznesla otázku: „Existuje po Zabužko vůbec ještě velká próza?“ Oksana Zabužko bezpochyby tvoří kánon, je stálou hodnotou, byla hvězdou jak v 90. letech, tak i v novém tisíciletí.
  • Jaká je však další velká próza, na jakého čtenáře cílí, jaké otázky si klade? Obdobně rezonujícím dílem, jako je zmiňovaný román, je kniha Volodymyra Lyse Століття Якова (2010), která se rovněž stala bestsellerem, vznikl podle ní televizní seriál. Náleží však do „méně intelektuální“ a „více populární“ či „masové“ odnože literatury. Opět je tu prostřednictvím vzpomínek stoletého Jakova mapován život Ukrajiny ve 20. století.
  • Na historickou tematiku, tentokrát v jednodušším klíči se zaměřuje Andrij Kokoťucha, velmi plodný autor, vydávající knihu ročně, který se snaží zkoumat jednotlivé úseky ukrajinských dějin, pracuje s historickými materiály. Z jeho děl Iryna Zabiiaka zmínila román Чeрвoний z roku 2012, pojednávající o veliteli UPA jednotky, je zde vymodelován „super hrdina a la western“, dojem „pravdivosti“ a „autentičnosti“ je částečně vyvolán samotnou formou – jedná se o deníky, tzn. pracuje se zde s kouzlem přepsaného rukopisu.
  • Velké popularitě se těší rovněž knihy skandálního Vasyla Škljara –    Залишeнeць/ Чoрний вoрoн z roku 2009 – kniha vykreslující boj proti bolševikům na počátku 20. let, silně patrioticky laděná, jíž je vyčítáno šíření nenávisti vůči Polákům a Rusům. Právě Škljarovy knihy jsou těmi, které se do značné míry podílejí na formování myšlení společnosti a vytvářejí přitažlivý model hrdiny.
  • Přednášející zmínila i vlivné literární ceny, např. Koрoнацiя слoва, které pomáhají čtenáři zorientovat se na knižním trhu. Zmíněná cena podporuje uhnízdění historické tematiky v masovém literárním diskursu (Lys, Kokoťucha).
  • Zajímavou odnoží historicky laděné románové tvorby je řada knih  tematizujících Halič.
  • Ceněný román Sofie Andruchovyčové Фелікс Австрія z roku 2014 poměrně sofistikovaně rozkrývá skrze osobní příběh iluzi idylického světa Rakouska-Uherska jako dokonce jakéhosi „zlatého věku“ tohoto období ukrajinských dějin. Román je zajímavý tím, že navrhuje několik interpretačních možností, nevytváří tak prvoplánovaný předem daný obraz světa.
  • Halič – tentokrát především meziválečnou (byť jedna linie se odehrává v současnosti) – velmi barvitě líčí Jurij Vynnyčuk ve svém románu Танго смерті (2012), čtenářské přitažlivosti je zde bezesporu dosaženo lehce fantastickou mysteriózní zápletkou, ne náhodou se uvádí, že tímto románem získala ukrajinská literatura svého Umberta Ecca či Luise Borgese.
  • Pro všechny zmíněné romány je společné jisté hledání identity, snaha porozumět vlastní historii a propojit ji se současným chápáním sebe sama.
  • Sem můžeme zařadit i poslední román úspěšné prozaičky Tani Maljarčukové Забуття (2016), který je  pokusem spojit dějiny a současnost. Svůj příběh autorka konstruuje kolem zapomenutého politika 20. století, který byl zapojen do budování ukrajinského státu ve 20. letech Vjačeslava Lipynského, jenž je jakýmsi alter egem autorky.
  • Recidiva zase ne tak vzdálené (těsně posovětské) minulosti oživuje ve své próze – i románové – jeden z nejznámějších současných ukrajinských spisovatelů – Serhij Žadan (Ворошиловград, 2010).
  • Hledání identity nepřímými, nehistorickými cestami pak můžeme pozorovat například v utopickém románu Tarase Antypovyče odehrávajícím se na smetišti – Помирана  (2016), jenž je jakousi aluzí na nově vzniklé republiky na východu Ukrajiny, autor si zde pohrává s jazykem a odhaluje tak další možné pole uvažování nad vlastní identitou.
  • Z mladých autorů Iryna Zabiiaka zmínila Myroslava Lajuka a jeho román Баборня (2016), v neposlední řadě padla zmínka i o současné tvorbě ukrajinských autorů žijících za hranicemi Ukrajiny (Vasyl MachnoДім у Бейтинг Голлов, 2015,   Volodymyr DibrovaAндриївський узвiз, 2007, Oksana LucyšynaЛюбовне життя, 2015).