Taňa Maljarčuk – Bestiář

Na knižním veletrhu Svět knihy měla své literární čtení (také i zde) i současná ukrajinská spisovatelka Taňa Maljarčuk. Do Prahy ji kromě jiného přivedl i fakt, že v letošním roce vyšla v českém překladu kniha Bestiář (Větrné mlýny, 2018), v níž je autorčina tvorba představena výběrem povídek ze dvou prozaických knih Shora dolů. Kniha strachů (Згoри вниз. Kнига страхiв, 2006) a Bestiář (Звiрoслoв, 2009).

  • Na překladu knihy se podíleli studenti a pedagogové pražské a olomoucké ukrajinistiky (Karolina Juráková, Tereza Chlaňová, Taťjana Duricka, Ulyana Masliy, Helena Kolářová, Rita Kindlerová, Helena Pazdiorová, Jasna Skotáková, Jan Hanáček, Jarmila Zalubilová, Lidiya Dorosh.
  • Knihu k vydání připravila Tereza Chlaňová, ilustrace vytvořil Matěj Lipavský, na grafické podobě pracovala Kateřina Wewiorová, na jazykové redakci se podílela Tereza Chlaňová, Miroslav Tomek a Lucie Redlová. Díky patří i Františku Chlaňovi a Heleně Lipavské za pomoc s jazykovou redakcí.
  • Za organizaci literárního čtení patří dík Renatě Obadálkové a Alyoně Kuchar, za moderování Alexeji Sevrukovi, za tlumočení Katě Gazukině. A v neposlední řadě velký dík Pavlu Řehoříkovi a Větrným mlýnům za vydání knihy.
  • Kniha vyšla za finanční podpory Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny.

Taňa Maljarčuk (1983)

Ukrajinská spisovatelka, esejistka a publicistka, narozena v Ivano-Frankivsku, žije ve Vídni. Publikovala sedm prozaických knih a knížku pro děti. Její román Zabuťťa (Zapomnění) se v roce 2016 stal Knihou roku BBC. Za svoji práci obdržela řadu  dalších ocenění po celém světě, nedávno například prestižní Bachmannpreis.

Taňa Maljarčuk vnímá člověka především skrze jeho duchovní situaci, od níž se odvíjí všechno ostatní. Její postavy jsou lidmi „z vedlejšího vchodu“, lidmi ubíjející každodennosti, z níž však čas od času zasvítí osvobodivá lehkost. Každý vchod má své domovní znamení – potkana, zajíce, slimáka, motýla… – zvířecí dvojníky.  Neocitáme se však v pouhém středověkém bestiáři, kde bychom zůstali ohromeni podivností zobrazeného. Dojem zůstává dvojjaký. Číst povídky Tani Maljarčuk je jako smát se s oparem (trochu to bolí, přesto je to smích), zažívat beznaděj, z níž zároveň nečekaně prostupuje prozření, kde soucit není naivitou, obraznost není přeplněným švédským stolem přetékajícím do prázdna, ale snahou dobrat se příčin, snahou zjistit, proč občas vylézají bestie, proč vůbec to všechno a co s tím. Zároveň je psaní někdy způsobem, jak za to poděkovat.

Fotografie: Ukrajinský institut knihy, M. Gaczkowski