Prof. Jiří Marvan, Ph.D.

Třináctého dubna 2016 ve věku osmdesáti let odešel profesor Jiří Marvan, významný světový jazykovědec, slavista, baltista a ukrajinista, člen České asociace ukrajinistů. Přednášel ukrajinštinu na třech kontinentech, češtinu pak dokonce až na pěti. Nejdéle se zdržel v Austrálii, kde založil první katedru slavistiky na kontinentu a zasloužil se zde o rozvoj postgraduálních baltoslavistických studií. Na Monash University v Melbourne je udělována cena nejlepším studentům slavistiky nesoucí jeho jméno: George Marvan Slavic Honours Prize. Se sobě vlastním sebevědomím se prohlašoval za Světočecha – a tuto svou identitu měl podloženou a poctivě prožitou. Když jsem se v roce 2003 hlásil na FF UK na ukrajinistiku, u přijímacích zkoušek se mě čistou ukrajinštinou zeptal na to, kdo to byl Enej. Vypadalo to, že jsem jej příliš nepřesvědčil o své způsobilosti, ani když jsem před komisí odrecitoval několik slok z Enejidy Ivana Kotljarevského. Na svém maturitním vysvědčení jsem totiž měl trojku z angličtiny, což mě v očích pana profesora poněkud diskriminovalo. Na přednáškách a seminářích pak tahal z rukávu jeden filologický vtip za druhým. Říkal, například, že člověk umí tolik jazyků, kolikrát se zamiluje. A raději nám snad ani nebude říkat, kolik jich ovládá, protože by pak prý byl za děsného sukničkáře, což by ve výsledku nebylo příliš pedagogické. Říkával rovněž, že být polyglotem není těžké. Je náročné se naučit prvních patnáct jazyků, pak že to prý jde samo. Jazyk považoval především za lidský prožitek, za artefakt lidské kultury a tento aspekt vyzdvihoval do popředí na úkor materialistické poučky o jazyku jako pouhém nástroji komunikace. Z tohoto postoje vyvěrala jeho láska k jazykům, zejména k tzv. malým (či jak říkal profesor Marvan, speciálním) jazykům – řečem po staletí znevýhodněných baltských a slovanských etnik, vystavených nejrůznějším asimilačním tlakům. Byl jedním z těch, kteří vnímali jazyk jako něco, o co je třeba pečovat a co je třeba chránit. Zasadil se o rozšíření pojmu „ekolingvistika“. Kromě četných vědeckých prací (je například autorem knihy o litevském skloňování, největší, dodnes nepřekonané anglicky psané gramatiky litevštiny) psal i popularizující eseje – se sobě vlastním vtipem a rozhledem. Některé z nich jsou sebrány do knihy Brána jazykem otvíraná (Academia 2004). Na vnitřní straně obálky jsou na mapě Evropy vyobrazeny izobiby – čáry na mapě, spojující místa se stejným pojmenováním pro pivo – jeden z četných profesorových vynálezů. V roce 1991, ještě za Sovětského svazu, ve Lvově do boje za svobodu Litvy a pád Sovětského impéria nasadil v patnáctistupňovém mrazu „slavné, pět tisíc let hýčkané baltoslovanské pádosloví – nominativ s instrumentálem, akuzativ, genitiv i dativ a především za dob bolševizmu tolik vysmívaný a potlačovaný vokativ“, když na transparentu neohroženě vyvedl: „My z toboju, lytovskyj narode!“ Dlouho jsem si nemohl zvyknout na to, že jeho ukrajinština je mnohem lepší a „správnější“ než ta, kterou jsem v dětství slýchával v Kyjevě a v okolí. Naposledy jsme se potkali loni na Světě knihy, kde pan profesor prezentoval svou novou publikaci o českém jazyce. Došlo zde k seznámení s Igorem Pomerancevem, rusky píšícím básníkem, spojeným mj. s bukovinskými Černovicemi. Pan profesor tomuto důstojnému pánovi bez větších okolků řekl: „Vy jste ještě mládenec, mohl byste mi chodit pro vodku“. Na smutečním obřadu, který proběhl v pátek, 22. dubna 2016 v kostele sv. Klimenta na Poříčí, se ve vzpomínkách během proslovů pozůstalých opakovala určitá slova: ryzí člověk, otevřený, nesmírně inteligentní, nesmírně lidský, humanista každým coulem, (dů)vtipný a bystrý společník. Svět zoufale postrádá takové lidi, jako byl pan profesor Marvan. Bude nám všem velice chybět. Věčná paměť. Alexej Sevruk