Cyklus přednášek Iryny Zabiiaky „Ukrajina píše“

Od konce letošního března do konce května proběhlo na půdě FF UK osm přednášek literární vědkyně a překladatelky Iryny Zabiiaky, mapujících současný ukrajinský literární vývoj ze všech možných úhlů pohledu. „Co je současná ukrajinská literatura? Jaká je literatura o Majdanu? Jaká je literatura po Majdanu? Těmito otázkami Iryna Zabiiaka zahájila svou pilotní přednášku (23.3. 2017 – Co je současná ukrajinská literatura? Literatura o Majdanu a po Majdanu). Pokusila se vytyčit určité přechodové události, které můžeme vnímat jako hraniční z pohledu formování tzv. „současné ukrajinské literatury“. Byl zde zmíněn pojem Tamary Hundorovové „postčernobylská literatura“, řeč se samozřejmě stočila na podobu ukrajinské postmoderny, ale největší pozornost se pochopitelně zaměřila na změny po Majdanu a jejich charakteristiku. Fakt, že se po Majdanu proměnila ukrajinská společnost je nepopiratelný. Ale je jiná i ukrajinská kultura, literatura? A v jakém smyslu? Jak velký je tento zlom v literatuře? Přestože události po Majdanu a válka na východě ještě nezrodily ukrajinského Hemingwaye, v kultuře a literatuře jsou patrné znatelné posuny. První výraznou změnou je bezesporu nová vlna zájmu o literaturu, její větší rozšíření v mediálním prostoru, zrod nového čtenáře, který přichází se svými požadavky a specifickým literárním „hladem“. Za druhé, hmatatelně dochází k rychlému rozvoji ukrajinských nakladatelství, knihkupectví, a to i mimo největší centra. Za třetí, ruská kniha nemá tak bezprecedentně snadnou cestu ke čtenáři jako dříve, je omezována možnost dovážet knihy z Ruska, s čímž souvisí větší možnosti pro ukrajinskou knihu. S těmito změnami souvisí čím dál širší knižní repertoár jak domácí, tak i překladové knižní produkce, zvláště pak poezie. Autoři častěji vyjíždějí prezentovat své knihy. Co se týče literatury samotné, je patrné, že traumatické události Majdanu a války aktivují tato témata i v literatuře, z čehož plyne obrovské množství rychlých literárních reakcí, stovky knih o Majdanu různého charakteru, pro něž je ve velké míře typická snaha o emotivní vtažení a zaangažování čtenáře. Z knih o Majdanu jmenovala Iryna Zabiiaka jako nejvýraznější Літопис самовидців: дев’ять місяців українського спротиву (2014), knihu, kterou uspořádala Oksana Zabužko, předmluvu napsala Světlana Alexijevič. Jedná se o mozaiku, puzzle komentářů obyčejných lidí, známých i neznámých, v ruštině i v ukrajinštině, mapujících devět měsíců, které uběhly od Majdanu (listopad 2013-červenec 2014). Kniha legitimizuje FB a vtahuje facebookové texty do literárního oběhu, ve značné míře se podobá jiným „majdanovským“ vydáním inspirovaným sociálními sítěmi (např. (Р)eволюція духу Antona Mucharského). Z dalších zmíněných „majdanovských“ publikací uveďme knihy Євромайдан: хроніка в новелах, Євромайдан: лірична хроніка, jejichž editorem je spisovatel Vasyl Karpjuk. Svůj hlas nechávají zaznít i známe osobnosti, například v knize Євромайдан: хроніка відчуттів (2014) – Taras Prochasko, Ivan Cyperďuk, Jurij Andruchovyč, Serhij Žadan, Jurij Vynnyčuk. V knize Майдан: свідчення (Дух i лiтeра, 2016) naopak zaznívají hlasy různorodější – jsou zde umístěna vyprávění lidí různého věku, různých profesí, různého sociálního postavení, kteří byli účastníky Majdanu. Téma Majdanu se dotýká i dětské literatury, o čemž svědčí například první pokus mluvit s malými dětmi o složitých věcech prostřednictvím pohádky – knížka Казка про Майдан (2014) Chrystyny Lukaščuk, obsahující kromě textu i výrazně symbolické, archetypální ilustrace. Obdobně jako Majdan se pochopitelně v literatuře odrážejí i události válečné, knih na toto téma je rovněž nepřeberné množství. Charakteristickým rysem řady z nich je reportážní povaha, absence hlubší analýzy, což vyplývá ze snahy zachytit bezprostředně běh událostí. Pravděpodobně nejznámější knihou, jež vyšla paralelně v ruštině a v ukrajinštině, je Аеропорт (2015, česky Peklo na letišti, 2016, překlad Libor Dvořák), kniha napsaná válečným fotoreportérem Sergejem Lojkem, který se zúčastnil bitvy o Doněcké letiště. Rovněž v ukrajinské i ruské variantě se objevila v roce 2015 kniha Jevhena Položije Iлoвайськ a kniha reportáží mapující období od počátku okupace Krymu až do konce roku 2014 Война на три буквы (2015) Artema Čapaje, Jekatěriny Sergackovové a Vladimira Maksakova. Nechybí však ani pokusy na poli umělecké prózy (Vasyl Škljar – sbírka povídek Чорне сонце, kde je jedna povídka věnována proslulé jednotce Azov, či Žoldakovy Укри (2014), které zcela v souladu s autorovou poetikou obsahují i ironizující postoje k hrdinství). Antihrdiny, obyčejné lidi, postavy často ironicky popsané pak představuje Vladyslav Ivčenko ve své knize lapidárně nazvané 2014. Zajímavou odnoží válečné literatury je bezesporu i literatura psaná ženami (Halyna Vdovyčenko – Маріупольський процес, 2015; Oleksandra Ivaňuk – AMOR[T]E, 2017; deníková, emotivní kniha Життя P.S. Valerije Burlakovové, 2016). Iryna Zabiiaka zmínila i výrazné tituly z oblasti poezie – Вірші з війни (2014) Boryse Humeňuka, Абрикоси Донбасу (2015) Ljubov Jakymčukové, Життя Марії (2015) Serhije Žadana (sbírku obsahující kromě jiného právě i verše zobrazující momentky z války, v češtině ukázky viz: http://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2015/07/serhij-zadan-rekni-nam-proc-spalili.html). Z přehledu, který byl posluchačům nabídnut, vyplynulo, že současná literatura – zvláště ta o Majdanu a současném válečném konfliktu, je početně výrazná, to za prvé, a za druhé velmi různorodá a kvalitativně odlišná.
Druhá přednáška konaná 3. 2017 se věnovala otázce velkého současného ukrajinského románu (Ukrajinská próza: sen o velkém románu). Iryna Zabiiaka zmínila v první řadě výraznou osobnost současné literatury Oksanu Zabužko, zvláště pak její poslední román z roku 2009 Музей покинутих секретів (česky Muzeum opuštěných tajemství, 2013, překlad Rita Kindlerová), rozsáhlou osmisetstránkovou rodinnou ságu, která je pokusem vyrovnat se s minulostí 20. století. V souvislosti s tímto románem byla zmíněna diskuse, která proběhla v listopadu roku 2016 v knihkupectví Є a vznesla otázku: „Existuje po Zabužko vůbec ještě velká próza?“ Oksana Zabužko bezpochyby tvoří kánon, je stálou hodnotou, byla hvězdou jak v 90. letech, tak i v novém tisíciletí. Jaká je však další velká próza, na jakého čtenáře cílí, jaké otázky si klade? Obdobně rezonujícím dílem, jako je zmiňovaný román, je kniha Volodymyra Lyse Століття Якова (2010), která se rovněž stala bestsellerem, vznikl podle ní televizní seriál. Náleží však do „méně intelektuální“ a „více populární“ či „masové“ odnože literatury. Opět je tu prostřednictvím vzpomínek stoletého Jakova mapován život Ukrajiny ve 20. století. Na historickou tematiku, tentokrát v jednodušším klíči se zaměřuje Andrij Kokoťucha, velmi plodný autor, vydávající knihu ročně, který se snaží zkoumat jednotlivé úseky ukrajinských dějin, pracuje s historickými materiály. Z jeho děl Iryna Zabiiaka zmínila román Чeрвoний z roku 2012, pojednávající o veliteli UPA jednotky, je zde vymodelován „super hrdina a la western“, dojem „pravdivosti“ a „autentičnosti“ je částečně vyvolán samotnou formou – jedná se o deníky, tzn. pracuje se zde s kouzlem přepsaného rukopisu. Velké popularitě se těší rovněž knihy skandálního Vasyla Škljara – Залишeнeць/ Чoрний вoрoн z roku 2009 – kniha vykreslující boj proti bolševikům na počátku 20. let, silně patrioticky laděná, jíž je vyčítáno šíření nenávisti vůči Polákům a Rusům. Právě Škljarovy knihy jsou těmi, které se do značné míry podílejí na formování myšlení společnosti a vytvářejí přitažlivý model hrdiny. Přednášející zmínila i vlivné literární ceny, např. Koрoнацiя слoва, které pomáhají čtenáři zorientovat se na knižním trhu. Zmíněná cena podporuje uhnízdění historické tematiky v masovém literárním diskursu (Lys, Kokoťucha). Zajímavou odnoží historicky laděné románové tvorby je řada knih tematizujících Halič. Ceněný román Sofie Andruchovyč Фелікс Австрія z roku 2014 poměrně sofistikovaně rozkrývá skrze osobní příběh iluzi idylického světa Rakouska-Uherska jako dokonce jakéhosi „zlatého věku“ tohoto období ukrajinských dějin. Román je zajímavý tím, že navrhuje několik interpretačních možností, nevytváří tak prvoplánovaný předem daný obraz světa. Halič – tentokrát především meziválečnou (byť jedna linie se odehrává v současnosti) – velmi barvitě líčí Jurij Vynnyčuk ve svém románu Танго смерті (2012), čtenářské přitažlivosti je zde bezesporu dosaženo lehce fantastickou mysteriózní zápletkou, ne náhodou se uvádí, že tímto románem získala ukrajinská literatura svého Umberta Ecca či Luise Borgese. Pro všechny zmíněné romány je společné jisté hledání identity, snaha porozumět vlastní historii a propojit ji se současným chápáním sebe sama. Sem můžeme zařadit i poslední román úspěšné prozaičky Tani Maljarčukové Забуття (2016), který je pokusem spojit dějiny a současnost. Svůj příběh autorka konstruuje kolem zapomenutého politika 20. století, který byl zapojen do budování ukrajinského státu ve 20. letech Vjačeslava Lipynského, jenž je jakýmsi alter egem autorky. Recidiva zase ne tak vzdálené (těsně posovětské) minulosti oživuje ve své próze – i románové – jeden z nejznámějších současných ukrajinských spisovatelů – Serhij Žadan (Ворошиловград, 2010). Hledání identity nepřímými, nehistorickými cestami pak můžeme pozorovat například v utopickém románu Tarase Antypovyče odehrávajícím se na smetišti – Помирана (2016), jenž je jakousi aluzí na nově vzniklé republiky na východu Ukrajiny, autor si zde pohrává s jazykem a odhaluje tak další možné pole uvažování nad vlastní identitou. Z mladých autorů Iryna Zabiiaka zmínila Myroslava Lajuka a jeho román Баборня (2016), v neposlední řadě padla zmínka i o současné tvorbě ukrajinských autorů žijících za hranicemi Ukrajiny (Vasyl Machno – Дім у Бейтинг Голлов, 2015, Volodymyr Dibrova – Aндриївський узвiз, 2007, Oksana Lucyšyna – Любовне життя, 2015).
Ve třetí přednášce (4. 2017) nazvané Východ jako Terra incognita v ukrajinské, české a polské literatuře se Iryna Zabiiaka pokusila zapojit český a polský pohled na Ukrajinu. Přednáška začala obtížným vyznačením pojmu „identita“, který se hojně používá v současných studiích kultury a literatury. Kromě toho, že identita označuje „totožnost“, je možné ji chápat také jako „konkrétní, celistvou, ničím nezaměnitelnou podstatu, kterou se od sebe liší jednotlivá lidská individua. To se právě týká kultury – těch prvků, které tvoří její jednotu a odlišují ji od jiných a tím vlastně tvoří její identitu. Pro Ukrajinu se otázka identity stává jednou z nejdůležitějších, neboť dosud hledá ty prvky, které by ji odlišily od sousedních kultur – zvláště ruské a polské. Tento problém je součástí postkoloniálních studií, které se zabývají rozvojem a projevy kultur bývalých kolonií. Pokud budeme sledovat ukrajinskou minulost jako minulost národa, který byl součástí velkých impérií – Ruského (později sovětského) a Rakousko-uherského, tak právě postkoloniální přístup se jeví jako produktivní při současném zkoumání kultury. Ve světě postkoloniální výzkum započal Edward Said (Orientalismus, 1978), který rovněž zavedl pojem Východu a Západu. V ukrajinské kultuře se tímto problémem zabýval zvláště Myroslav Škandrij (В обіймах імперії, 2004), Ola Hnatiuk (Прощання з імперією, 2005), důležitá je rovněž práce E. Thomson Трубадури імперії (2000) o ruské literatuře jako literatuře kolonizátorské. Všichni popisují formování postkoloniálního syndromu ukrajinské literatury, ale téměř nehovoří o dichotomii Východ-Západ, která je pro ukrajinskou identitu velmi důležitá. Zde I. Zabiiaka uvedla roli ukrajinských intelektuálů při formování této opozice (např. známá vystoupení Tarase Prochaska či Jurije Andruchovyče o obtížnosti pochopení Donbasu apod.). Vnitřní orientalizací nazývá tento proces A. Portnov («Донбасс» как Другой: Украинские интеллектуальные дискурсы до и во время войны). Tento proces rozdělení má bohužel negativní následky, je tedy vhodné vznést otázku, co naopak Ukrajince spojuje, tedy co není periferií, ale centrem. Jedná se o náboženství (křesťanství), jazyk (středoukrajinské nářečí, které je základem spisovného jazyka – a ne například haličské nebo slobožanské), společné dějiny (imperiální minulost) a společné výzvy – otevřít své vědomí tomu, co je Jiné. K tomuto poznání Jiného (Východu nebo Západu země) mohou přispět reportáže, které nabývají v poslední době na popularitě (O. Kryštopa: Україна в масштабі 1:1 – český překlad M. Iljašenkové: Ukrajina v měřítku 1:1, 2016, Чорна лихоманка Denyse Kazanského, úryvky v češtině: http://art.ihned.cz/c1-65319090-denys-kazanskyj-cerna-horecka, série Ліхіє дев’яності, která vypráví o různých městech Ukrajiny 90. let). Patří sem i důležité multimediální projekty Приватна урбаністика (kurátorka A. Levkova, http://tyzhden.ua/PrivateUrbanStudies/) а Ukrainer (vedoucí projektu: Bohdan Lohvynenko, http://ukrainer.net/cz/). Sebeidentifikaci podporuje i literatura překladová, která mění představy o okolním světě, o politice, ekonomice, kultuře 20. století a také cestovatelské blogy a cestopisy v ukrajinštině. Důležitou součástí sebe sama a obrazu Jiného je pohled na Ukrajince „zvnějšku“, zvláště očima nejbližších sousedů – Poláků a Čechů.
Čtvrtá přednáška (4. 2017) – Narativy ukrajinské literatury pro děti – se zaměřila na specifický segment současné literatury – tedy literaturu určenou dětem a mládeži. Iryna Zabiiaka na úvod upozornila, že toto téma je poměrně složité, neboť je třeba při jeho analýze brát v úvahu řadu různých úhlů pohledu a řadu odlišných aspektů, které je možné hodnotit (cílová skupina, jazyková otázka, otázka propagace této literatury, poměr domácí produkce dětské literatury a literatury překladové, klasika a moderní literatura pro děti, reakce na nová témata a problémy apod.). Pokusila se vytyčit některé zásadní otázky týkající se dětské literatury obecně i ty, které jsou aktuální a specifické pro tento typ literatury na současné Ukrajině. Načrtla vývoj v posledních letech, zde zaujala zvláště informace o tom, že čím dál frekventovaněji se tato literatura snaží tematizovat a zpřístupňovat dětem důležitá témata související s aktuální situací na Ukrajině – tzn. se smrtí, válkou, utrpením, ztrátou rodiče apod. Iryna Zabiiaka upozornila, že čím dál větší pozornost je věnována mezilidským vztahům, krizovým vztahovým konstelacím, otázkám sexuality, víry, marginalizovaným společenským skupinám apod. Tento trend odpovídá na vzrůstající poptávku po těchto „těžkých“ tématech. Jako výraznou skupinu knih vydělila texty o smrti, umírání, ztrátě blízkého člověka (viz http://www.chytomo.com/issued/neprosti-temi-6-knizhok-dlya-ditej-pro-vtratu), například knihu Valentyny Vzdulské Плутон (2016) či Halyny Kyrly Мій тато став зіркою (2015). Užitečné bylo seznámit posluchače s řadou portálů, které pomáhají zorientovat se v nepřeberném množství dětských knih (http://www.chytomo.com
http://www.barabooka.com.ua, http://urccyl.com.ua), uvedla i nakladatelství, která věnují systematicky pozornost dětské knize (Вeсeлка, Видавництво Старого Лева, Грані-Т, Темпора, Фонтан Казок, Теза, Зелений пес, Віват, Урбіно). V některých nakladatelstvích jsou dětské knížky jen součástí repertoáru, netvoří výraznou skupinu, ani kvalitativně (Фоліо, КСД, Махаон). Jiná nakladatelství, jako například А-БА-БА-ГА-ЛА-МА-ГА, původně založené jako nakladatelství dětské knihy, stále v centru pozornosti udržuje zájem o dětskou knihu. Pracují zde prvotřídní ilustrátoři, nakladatelství se nebrání ani experimentům (například vytvoření interaktivní knížky – klasika Sněhová královna Hanse Christiana Andersena – https://www.youtube.com/watch?v=Msk5KUIjk04). Iryna Zabiiaka zmínila i nově otevřené diskuze, které aktualizují otázku povinné četby ve školách a týkají se změny studijního programu na středních školách. K těmto snahám zpřístupnit malému čtenáři klasickou „povinnou“ literaturu patří i výpravné, kvalitně ilustrované publikace nakladatelství Видавництвo Старoгo Лeва, které novým způsobem uchopují klasiky-velikány – Tarase Ševčenka (Шeвчeнкo вiд A дo Я, publikace Leonida Uškalova s ilustracemi Anastasije Stefurak), Ivana Franka (Франкo вiд A дo Я, publikace Bohdana a Natalije Tycholozových). K pozitivním posunům v přístupu k dětským knihám je bezpochyby i pozornost, která je jim v posledních letech věnována v rámci literárních soutěží – BBC, Лiтакцeнт, kde najdeme nominace za dětskou knihu. Mezi nejúspěšnější oceňované tituly posledních let patří Таємне Товариство Боягузів і Брехунів Lesji Voroniny, Хто зробив сніг Marjany a Tarase Prochaskových, Дракони вперед Kati Štanko, 140 децибелів тиші Andrije Bačynského, Тринадцять історій у темряві Halyny Tkačuk. Potěšujícím faktem pro ukrajinský knižní trh je i to, že se objevuje řada knih, které jsou schopny být konkurenceschopné a vyhrávají ceny v mezinárodních knižních kláních či jsou překládány a vydávány za hranicemi. Příkladem takto úspěšné knihy je kniha autorksého dua Romany Romanyšyn a Andrije Lesiva Вiйна, щo змiнила Рoндo (2015, slovensky Vojna, ktorá zmenila Rondo), jež získala kromě jiného cenu na Bologna Ragazzi Award 2015.. Do češtiny je plánováno přeložit knihu Oksany Buly Зубр шукає гнiздo. Jako důležitou součást literatury vytyčila Iryna Zabiiaka i literaturu pro dospívající mládež, kde je v ukrajinském kontextu zaznamenán znatelný nárůst a zlepšení, přestože tento typ literatury je autorsky velice náročný, neboť je třeba dotýkat se zde těžkých témat (filozofická, existenciální témata, otázka života a smrti, lásky a přátelství, zrady a odpuštění, ale i války a ztráty), zároveň je však podávat v podobě přijatelné pro tuto věkovou skupinu (Kateryna Babkina Шапoчка i кит, Oksana Sajko Новенька та інші історії, Serhij Hrydin Не такий). V neposlední řadě je zajímavou snahou nakladatelů věnovat zvláštní pozornost dětem s postižením. O tom svědčí i fakt, že loni Forum nakladatelů ve Lvově mělo zvláštní stánek pro postižené děti.
Pátá přednáška Iryny Zabiiaky (4. 2017) se vydala za hranice umění slova a soustředila se na vizuální složku současné knižní produkce na Ukrajině (Současná a klasická literatura v nové podobě: vizuální složka). Z řečeného vyvstalo, že vývoj v této oblasti knižní kultury je v posledních letech velmi dynamický a že situace se razantně „láme“ k lepšímu, neboť z pohledu knižních ilustrací a knižní grafiky byla situace po mnoho let tristní a na velmi nízké úrovni. Iryna Zabiiaka za prvé zhodnotila celkový trend, kdy se jednotlivá nakladatelství (většinou menší) snaží cíleně spolupracovat s významnými grafiky a ilustrátory (například Vladyslav Jerko, Kosť Lavro – nakladatelství А-БА-БА-ГА-ЛА-МА-ГА; Rostyslav Lužeckyj – Koмoра; Jurij Barabaš – Teмпoра a další). Významnou osobností, která přispívá velkým dílem k oživení vizuální stránky (nejen) knihy je Ilja Strongovskyj, působící v Žytomyru, kde vede nakladatelství Видавництвo, spolupracuje s menšími nakladatelstvími a je aktivní i mimo oblast čistě knižní grafiky a ilustrace (projekt „dobrá pohlednice“, vánoční stromek na Majdanu apod.). Iryna za druhé upozornila na poměrně výraznou tendenci „oblékat do nového hávu“ nejen světovou (Vladyslav Jerko – Andresenova Sněhová královna), ale i ukrajinskou klasiku. Zde uvedla projekt nakladatelství Oснoви, které vydalo v moderně ilustrované podobě například Lesju Ukrajinku (Лiсoва пiсня, ilustrace Poliny Dorošenko) či Ivana Nečuje-Levyckého (Kайдашeва сiм´я, ilustrace Ljera Schemka) a již zmiňované knihy o klasicích pro děti. Sem můžeme volně přiřadit i další pokusy popularizovat a zpřístupnit tradiční ukrajinskou kulturu, jedním z nich je výpravná, bohatě ilustrovaná publikace Скриня. Речі сили: відкриваємо народні скарби (2016, viz: https://starylev.com.ua/art-buk-skrynya-rechi-syly). Hodné pozornosti jsou i různé experimentální projekty – například neotřele ilustrovaný trestní zákoník Ukrajiny (Кримінальний кодекс – Nikita Kravcov) či originální průvodce různými místy Ukrajiny (Awesome Ukraine, Awesome Kyiv, Awesome Lviv, Awesome Odesa). K originálním osobnostem značně obohacujícím vizuální podobu současné ukrajinské literatury patří Ivan Semesjuk, novinář a blogger, který získal popularitu během Majdanu (Барбакан, Щoдeнник українoжeра, 2014), Antin Mucharskyj, jenž systematicky zkoumá nejprimitivnější ukrajinskou kulturu, kýč apod. (Жлoб арт) či Oleksandr Myched (Мoрoки, 2016). Na závěr své přednášky se Iryna Zabiiaka věnovala současné komiksové tvorbě na Ukrajině, konstatovala, že tato oblast je pouze v začátcích, i když v posledních letech je možné zaznamenat určité ambicióznější pokusy: 1) komixové zpracování klasiky (Герой поневолі podle Ivana Franka, 2014, autoři: Michaj Tymošenko, Kyrylo Horišnyj, viz: http://leopol.net/knyga-geroj-ponevoli/; Мина Мазайло podle Mykoly Kuliše, 2008, autor: Natalija Tarabarova) či ukrajinské mytologie a folkloru (Даогопак, od roku 2012, autoři: Maksym Prasolov, Oleksij Čebykin, viz: https://www.youtube.com/watch?v=63pzbvhzGdc); 2) komiksové zpracování historických událostí a osobností (komiks o Stepanu Banderovi – Вбивствa з наказу KҐБ. Юність Степана Бандери, 2008, autor: Omeljan Koval ; kozácká minulost – Максим Оса, 2008 rusky, 2010 a 2016 ukrajinsky, autor: Ihor Baraňko; alternativní historie po roce 1918 (Воля, 2017, kolektiv autorů, http://www.thewill.com.ua/); 3) současné literární texty převedené do podoby komiksu (Žadanův Ворошиловград, 2012, ukrajinsko-polský projekt, autoři: Artur Wabik, Marcin Surma, viz: http://www.chytomo.com/news/tri-istoriii-pro-ukraiinskij-komiks,). Z podaného přehledu jednoznačně vyvstalo, že i vizuální podoba ukrajinské knihy se „zvedá z popela“, v mnoha případech pak až do nadprůměrných podob.
Šestá přednáška (4.5. 2017) se zaměřila na poezii a její postavení v současném literárním procesu (Jaké je to být básníkem v současné Ukrajině?). Takováto otázka je v kontextu ukrajinské kultury vždy spojena s výraznou rolí, kterou v průběhu historie ukrajinské literatury sehrával básník, spisovatel, autor textů. Je pak zajímavé porovnávat, jak se toto postavení liší (zvláště pak v průběhu 20. století) v kontextu ukrajinském a například kontextu českém. Pokud se odhodláme k určitému závěru, můžeme pravděpodobně konstatovat, že na současné Ukrajině může básník ve veřejném prostoru získat mnohem větší ohlas než básník český. Poezie (která bývá často rovněž zhudebňována a zapojována do různožánrových projektů) rezonuje výrazněji a má širší spektrum čtenářů/posluchačů. Iryna Zabiiaka považuje za největší současné „básnické bohy“ Serhije Žadana (Життя Марії; Тамплієри, 2016, více viz: https://tsn.ua/books/sergiy-zhadan-tampliyeri-784449.html) a Jurije Izdryka (Календар любові, 2015; Сумма, 2016, viz: https://www.youtube.com/watch?v=qUK-fLNbkIc). Konstatovala, že stále se těší oblibě i autoři starších generací, o čemž svědčí i výrazná série knih z nakladatelství А-БА-БА-ГА-ЛА-МА-ГА – Українська поетична Антологія, kde nalezneme jak poezii „šedesátnice“ Liny Kostenkové, tak poezii „osmdesátníků“ – např. Oleha Lyšehy, či „devadesátníků“ – Serhije Žadana, či souhrnné publikace Aнтoлoгiя українськoї пoeзiї XX стoлiття, Aнтoлoгiя українськoї пoeзiї XX стoлiття вiд Tичини дo Жадана. Nakladatelství Смoлoскип vydává rovněž souhrnné antologie (např. Розстріляне Відродження, Шiстдeсятники, či antologie autorské – Вінграновський, Симоненко, Стус, Танюк), nakladatelství Teмпoра jde ještě dále v čase a v letošním roce znovu zpřístupnilo čtenáři dílo nejvýznamnějšího ukrajinského futuristy Mychajla Semenka díky úplnému vydání jeho díla. Je tedy patrné, že v literárním oběhu stále zůstává široké spektrum ukrajinské poezie, stále jsou objevována nová pozapomenutá jména (poslední dobou například Nazar Hončar, Attyla Mohylnyj), někteří autoři čekají na plné zhodnocení svého díla (Oleh Lyšeha, básníci tzv. „kyjevské básnické školy“ – Vasyl Holoboroďko, Mykola Vorobjov, Viktor Kordun, Mychajlo Hryhoriv). Mezi pozoruhodné básníky zařadila Iryna Zabiiaka kromě notoricky známých jmen například Jurka Pozajaka, satirického, humoristického, ironického básníka žonglujícího s jazykem, který se výrazně odlišuje od jiných tvůrců, nebo Petra Miďanku, svérázného karpatského „samorosta“ (40 сонетів і гербарій, 2013; Карпати на трьох, 2016) či básníka a organizátora kulturního života a nakladatele Ivana Malkovyče. Iryna Zabiiaka si položila nelehkou otázku – jaká byla 90. léta v ukrajinské poezii, zmiňuje přednášku významné ukrajinské literární vědkyně Oleny Halety proslovenou 4.4. 2017 (Вибухові слова: українська література 1990-х, viz https://www.youtube.com/watch?v=YaE4hXytrEg) – konstatuje, že 80. a 90. léta byla v poezii výrazně propojená, naopak od nového tisíciletí se začíná objevovat nový diskurs. K zajímavým básnickým počinům „devadesátníků“ řadí básnickou knihu dvou autorek – Marianny Kijanovské a Marjany Savky Листи з Литви / Листи зі Львова, 2016 (viz: https://starylev.com.ua/lysty-z-lytvy-lysty-zi-lvova; https://www.youtube.com/watch?v=z49sQn1YyIo), poezii Ivana Andrusjaka náležejícího v 90. letech ke skupině Нова дегенерація (https://www.youtube.com/watch?v=jJhnybNzRTE). V kontextu následující generace Iryna Zabiiaka zmínila důležitost nakladatelství Смолоскип, které systematicky podporovalo a podporuje a vyhledává mladé spisovatelské talenty, čímž dopomáhá formování této generace (tvůrčí semináře, literární soutěž apod.), v níž najdeme celou řadu dnes již zvučných jmen: Dmytro Lazutkin (Червона книга, 2015), Pavlo Korobčuk (Хвоя, 2017), Bohdan Oleh Horobčuk, Oleh Kocarev (Цирк, 2015), Julija Stachivska (Verde, 2015), básníky žytomyrské školy (Lesyk Panasjuk, Oksanka Hadžij), Vano Krueger (Прoщальний пoцiлунoк Iллiча, 2015; Вертеп на Куренівці, 2015), Ostap Slyvynskyj, Les Belej (Книга про ліс, 2016), Myroslav Lajuk (Осоте!, Метрофобія, 2015). Jako zvláštní „kategorii“ současné poezie vydělila Iryna Zabiiaka ženskou či „holčičí poezii“ (pojem, který navrhla Marie Iljašenko v souvislostí s tvorbou Oleny Husejnové) – básně Iryny Šuvalové (Ос і Аз, 2014), Kateryny Kalytko (Катівня. Виноградник. Дім, 2014), Halyny Kruk, Anny Malihon, ostře sociální básně Iryny Cilyk (Глибина різкості, 2016, viz https://www.youtube.com/watch?v=YUBu8ntPYO4), Oleny Husejnové (Супергерої, 2016). Pro úplnost Iryna Zabiiaka uvedla i významné představitele nejmladší básnické generace: Henyka Bjeljakova, Darynu Hladun, Bohuslava Poljaka, Ellu Jevtušenko, Viktoriji Dykobraz, zmínila se i o fenoménu „bytové poezie“ („квартирники“), pozastavila se i u ruskojazyčné poezie ukrajinských autorů, kterou můžeme nalézt na stránkách časopisu Шо či například na festivalu Київські Лаври – Borys Chersonskyj (Клаптикова Ковдра, 2016 – sbírka esejí v ukrajinštině i ruštině, v předmluvě autor uvádí, že dvojjazyčnost má signalizovat osobní pozici autora ve vztahu k jazykové otázce na Ukrajině; Родинний Архів та інші вірші, 2016) a Oleksander Kabanov (hlavní redaktor časopisu ШО, kniha básní На языке врага, 2017).
Sedmá přednáška (11.5. 2017) – Zhudebněná poezie jako mainstream. Performativní poezie – navazovala plynule na přednášku předchozí, neboť se opět věnovala poezii, tentokrát však poezii zhudebněné, performativní, booktrailerům, videopoezii apod., tzn. různým způsobům fungování poetického textu a vlivu na čtenáře/posluchače. V první řadě Iryna Zabiiaka zmínila nejvýraznější osobnosti a uskupení, jejichž činnost je z velké části založena na využití poezie jako písňového textu: Jedná se v první řadě o básníky, kteří jsou zároveň součástí hudebních kapel – hudební skupina Serhije Žadana Собаки в космосі (Бийся за неї, 2014; Пси, 2016), Jurije Izdryka a Grigorie Semenčuka Драмтиатр, dále pak nelze opomenout úzkou spolupráci Jurije Andruchovyče se skupinou Karbido (Цинамон, 2010) a skupinou Мертвий Півень. Za druhé uvedla příklady zpěváků, kteří začleňují do svého repertoáru poezii – sestry Telňukovy zhudebňující například poezii Oksany Zabužko (Дорога зі скла, viz https://www.youtube.com/watch?v=KpQzWEhiyWY) či Irynu Cilyk (Повертайся живим, 2014, viz https://www.youtube.com/watch?v=i_mCIqGQQ1I); Dakh Daughters (https://www.youtube.com/watch?v=H2fcoCbZBO4), Koзак систeм (zhudebněná poezie Dmytra Lazutkina, https://www.youtube.com/watch?v=5FrmJDSOGHA). Za třetí uvedla příklady hudebně-poetických projektů spíše příležitostného charakteru – například populárního Dmytra Lazutkina (Україна: З вiрoю в сeрцi, např.: https://www.youtube.com/watch?v=UfH6N9iNo18), hudební kompozice typu Абрикоси Донбасу (poezie Ljubov Jakymčuk, hudba Marek Tokar, viz https://www.youtube.com/watch?v=cqO4xBc8SCY), multimediální projekt Oleksandra Mycheda Aмнeзiя (2013), Понтиїзм (2014), Мороки (2016, viz https://www.youtube.com/watch?v=lwikRArkf2A), společné projekty věnující se válečné tématice Iryny Cilyk a Anny Malyhon vzniklé ve spolupráci s televizním kanálem 1+1. V neposlední řadě je třeba zmínit i festival videopoezie (soutěž Циклоп 2014 – soutěž vytváření videí na texty básní Serhije Žadana: https://www.youtube.com/watch?v=XCO6kVKLAHg, Звідки ти, чорна валко?). V souvislosti s propojováním umění, zvláště pak poezie a vizuální složky, vyvstává otázka, zda tímto způsobem poezie získává, zda je obohacena, nebo se stává další „hračkou“ v pořadí, součástí zrychleného vnímání světa pomocí proměnlivého obrazu. Iryna Zabiiaka zmínila i literární performance, velmi populární zvláště v letech 2015-2016, jež jsou součástí např. Gogolfestu, performance na Knižním Arsenálu (Книжковий Арсенал) – Тюремна пісня Oleny Herasymjuk (https://www.youtube.com/watch?v=VM6H2DmI_pU) poéma Воздух Myroslava Lajuka. V neposlední řadě jsou nedílnou součástí současné literatury i booktrailery (psychothriller Астра Oleksandra Mycheda – https://wwyoutube.com/watch?v=ZjhI2bAAiOA, jenž je zajímavý tím, že je v podstatě pouhou součástí šířeji pojatého multimediálního projektu, kniha je tak jen částí); 33 митці у трьох актах Сари Торнтон (viz https://www.youtube.com/watch?v=C64SW4jEXFc); Maxe Kidruka – Бот, (viz https://www.youtube.com/watch?v=ziqzjHYa_nc). Sedmá přednáška Iryny Zabiiaky se omezila na stručný výčet nejvýznamnějších tendencí, neboť přednášející chtěla umožnit posluchačům návštěvu koncertu zmiňovaného DRUMTYJÁTRu, které se tentýž večer konal v dejviceké KLUBOVNĚ.
Závěrečná osmá přednáška cyklu Ukrajina píše! (5. 2017) – Ukrajinské filmy a literatura: co se dnes točí? byla věnována současnému ukrajinskému filmu, zároveň se však příliš neodchýlila od tématu současné ukrajinské literatury, neboť tyto dvě odvětví kultury spolu značně souvisí. Než Iryna Zabiiaka přešla k ohlášenému tématu, neodolala pokušení věnovat se krátce knižnímu veletrhu Арсенал (letošní téma – smích), který bezprostředně před tím navštívila. Stručná zpráva, kterou o tomto veletrhu poskytla, potvrdila nadějný trend současné ukrajinské literatury i kultury celkově – tisícovky návštěvníků, bohaté doprovodné akce začleňující tak knižní akci do širšího kulturního kontextu, zvláštní program pro děti, pozornost věnovaná vizuální složce knihy (cena o nejkrásnější knihu), diskuse o současném ukrajinském komiksu, booktrailery, booktubeři, sekce Парасoль, věnovaná umírajícím a těžce nemocným lidem; romský program; zajímavé diskuse a témata (válka, vnitřní a vnější emigrace, ztráta kořenů); kulatý stůl „Донбас метафізичний“; velký zájem o překladovou literaturu (nepřekvapivě např. literaturu balkánských autorů o válce). Iryna Zabiiaka zmínila i významné knihy prezentované na veletrhu a osobnosti, jimž byla věnována zvýšená pozornost (Taras Antypovyč – Помирана (2016), plné vydání díla Mychajla Semenka, tvorba Olese Uljanenka, filozofické eseje Tarase Ljutoho a Volodymyra Jermolenka Ловець океану (2017, viz https://starylev.com.ua/lovec-okeanu), Oleksandr Myched – Транзишн (2017, viz http://vivat-publishing.com/knygy/tranzishn/), Sergej Lojko – Рейс (2017), Volodymyr Rafjejenko – Довгі часи (2017), Oleksandr Irvanec – alternativní historie Харків 1938 (2017). Z pochopitelných důvodů se velké popularitě těší kniha Sevgil Musayev-Borovikové a Alima Alijeva – Мустафа Джeмiлєв. Незламний (2017). Ve druhé polovině přednášky se stočila řeč nejprve krátce na současné ukrajinské divadlo, kde Iryna Zabiiaka jako jeden z hlavních problémů zformulovala nedostatek současných textů, zmínila několik významných divadel – například Центр Леся Курбаса (představení Майдан до і після), divadlo ДАХ, malá divadla a upozornila na některá divadelní představení vzniklá na základě literárních textů neurčených primárně pro divadlo – podle děl Serhije Žadana, Oleksandra Irvance, Lese Poderevjanského, Jurije Andruchovyče a dalších. Nakonec byla pozornost věnována i stavu současného ukrajinského filmu, který v posledních letech téměř doslova „vstává z mrtvých“. Z řečeného vyplývá, že značná pozornost je věnována historické tématice, které se věnuje většina významnějších natočených filmů. I zde je častá literární předloha. Tak v roce 2013 byl podle knihy Oleksandra Havroše Неймовірні пригоди Івана Сили, найдужчої людини світу (2007) natočen film režiséra Viktora Andrijenka Іван Сила (scénář: Ihor Pysmennyj, viz: https://www.youtube.com/watch?v=HQmXfb90KvA). Film vypráví životní příběh Zakarpatce Ivana Fircaka, který se ve svých osmnácti letech stal členem československého cirkusu, cestoval po světě a získal věhlas nejsilnějšího člověka 20. století. V roce následujícím se na plátnech objevil film Поводир, або Квіти мають очі – historický film režiséra a scénáristy Olese Sanina (na scénáři spolupracovala Iren Rozdobuďko a Oleksandr Irvanec), vyprávějící o cestách amerického chlapce a slepého ukrajinského muzikanta Sovětským svazem vpředvečer a v době velkého ukrajinského hladomoru let 1932-33. Velkou pozornost si v poslední době získal kanadský film Гіркі жнива (2017), který tematizuje rovněž období hladomoru. Jeho režisérem je George Mendeluk (trailer: https://www.youtube.com/watch?v=WkXHrG3X8w0). Seriál uchopující ukrajinskou historii 20. století, jehož základem se stal román Volodymyra Lyse Століття Якова, se objevil na plátnech v roce 2016 (https://www.youtube.com/watch?v=UemveQ3o36w). Nehistorické téma, tentokrát z prostředí současných mládežnických subkultur zpracovává film Плем’я (2014), který získal řadu filmových ocenění. Režisérem i scénáristou filmu je Myroslav Slabošpyckyj. Film je zajímavý tím, že je němý (trailer: https://www.youtube.com/watch?v=uNRZKixsIb8). Současné téma emigrace ukrajinských žen zpracovává film Tarase Tkačenka Гніздo гoрлиці (2016, trailer: https://www.youtube.com/watch?v=J9BvNKHXAPw). Ani film neopomíjí literární klasiku, příkladem je televizní seriál podle poémy Tarase Ševčenka Катерина (2014, https://1plus1.ua/katerina). Bez zajímavosti nejsou ani krátkometrážní filmy, často experimentálního charakteru, jmenujme například krátký film Oksany Čepelyk vytvořený na základě textů Oksany Zabužkové Хроніки від Фортінбраса (2001), který byl součástí výstavy v ПінчукАртЦентрu či film inspirovaný Andruchovyčovým románem Рекреації (Мудаки. Арабески: Рекреації, 2012), krátké fragmenty Помин Iryny Cilyk (https://www.youtube.com/watch?v=z4V2Chf2krA), adaptace Žadanovy sbírky Месопотамія, kde se Žadan rovněž objevuje v epizodní roli Любові стане на всіх (2016) Mychajla Lukjanenka. Přednášku i celý cyklus uzavřela Iryna Zabiiaka na optimistické vlně, neboť představila slibné plánované filmové projekty, mezi nimi například: Ворошиловград (režisér Jaroslav Lodyhin, podle románu Serhije Žadana), Непрості (podle románu Tarase Prochaska, film vzniká ve spolupráci s polskou produkcí), česko-ukrajinský film Пофарбоване пташеня (podle stejnojmenné knihy Jerzy Kosińského (https://www.youtube.com/watch?v=Be2Up4qXX0E) z období druhé světové války. Pro změnu v ukrajinsko-litevské spolupráci by měl vzniknout film Червоний, stejnojmenné zfilmování románu Andrije Kokoťuchy aktualizující téma UPA, sovětských táborů, identity „východního“ a „západního“ Ukrajince (trailer: https://www.youtube.com/watch?v=EkJJlkPgzUY). A ve hře jsou další literární tituly připravované k zfilmování: Фeлiкс Aвстрiя Sofije Andruchovyč, děl Olese Uljanenka (např. Серафима, mimo jiné je natáčen i životopisný film o tomto kontroverzním spisovateli – Олесь Ульяненко: без цензури), Volodymyra Rutkivského (Сторожова Застава), Sergeje Lojka (Аеропорт), Myroslava Lajuka (Баборня) i ukrajinské klasiky (Захар Беркут Ivana Franka, Лісова Пісня Lesji Ukrajinky). Celý cyklus přednášek Iryny Zabiiaky potvrdil, že ukrajinská kultura se velice dynamicky rozvíjí, a to i v oblastech, které donedávna stagnovaly. Je tedy do budoucna na co se těšit.