V rámci stipendijního programu ROZSTAJE vznikají postupně překlady zajímavých esejistických textů o různých aspektech ukrajinské kultury. Texty s odkazy na jednotlivé publikace budou postupně zveřejňovány.

Ihor Kručyk

– redaktor, recenzent a publicista.

Narodil se v roce 1961 a původně pracoval jako elektromechanik. Byl likvidátorem černobylské havárie. V roce 1988 absolvoval večerní studium na katedře filologie Univerzity Tarase Ševčenka v Kyjevě. Je autorem šesti knih. Své články publikuje v řadě periodik (National Geographic, Krytyka, Literaturna Ukrajina, Dzerkalo Tyžňa).
Jeden z textů, který bude prezentován v rámci stipendia, se věnuje tématu černobylského fokloru – písním, povídkám básním. Druhý text se zabývá uměleckou tvorbou ukrajinských vězňů gulagu.

Svoboda tvorby v nesvobodě. Umění ukrajinských vězňů (Revolver Revue 2025/č. 138)
Překlad: Patrik Felčer
Ihor Kručyk se věnuje umění, které vzniká za zdmi ukrajinských věznic. Popisuje specifickou výrobu různých drobných uměleckých artefaktů či upomínkových předmětů (nože, vrhcáby, šachy, karty, ikony, růžence, madonky, dýmky, svícny, nástavce na hole, kozácké „klenoty“, matrjošky apod.), která má většinou amatérskou podobu. Zmiňuje však i tvorbu proslulého režiséra Serhije Paradžanova, který byl jakožto politický vězeň v roce 1974 odsouzen k pětiletému trestu a ve vězení vyrobil přibližně 800 koláží velmi vysoké umělecké úrovně. Kromě toho nezapomíná ani na tatérské umění, které je důležitým prvkem sebevyjádření vězňů i určitým prostředkem identifikace. V neposlední řadě se věnuje i literárnímu umění (dopisům, básním, pořekadlům, písním, anekdotám), přičemž připomíná i současné známé vězně z řad intelektuálů, kteří prošli ruskými věznicemi (Oleha Sencova, Ihora Kozlovského, Stanislava Asejeva). V kontextu ženských věznic zmiňuje tzv. „maročky“ – vyšívané dárkové kapesníky. V neposlední řadě neopomíjí ani fakt konání výstav vězeňské tvorby.

Černobylská havárie a folklor (Demokratický střed, 26. 3. 2025)
Překlad: Kateryna Ivanova

V daném eseji se autor zabývá tím, jak se jedna z největších ekologických katastrof – havárie v Černobylské jaderné elektrárně 26. dubna 1986 – propsala do ukrajinského soudobého folkloru – lidové poezie, anekdot, sarkastických glos či bajek. Zmiňuje i otisk černobylské tematiky ve výtvarném umění (ikony tzv. Černobylské madony, Černobylského spasitele, památníky hrdinům Černobylu) a architektuře (Chrám sv. Mikuláše v Kyjevě v historické oblasti na Tatarce). Kromě toho hodnotí i výsledky etnografických expedic v radioaktivitou zasaženém Polesí (sbírky tzv. „rušnyků“, ikon, keramiky, písní, legend, příběhů o anomálních jevech souvisejících s katastrofou, zaříkávadel, rituálů apod.). Zmiňuje i proslulou umělkyni Mariji Prymačenko, představitelku naivního umění, a nevynechává ani komerčnější podoby zpracování černobylské tematiky (hrnky, nášivky, magnety, počítačové hry). Různé podoby ztvárnění černobylského námětu pak interpretuje jako způsob transformace traumatu či projevy hlubší úrovně národního vědomí a jako prostředek vyjádření, v němž jsou spojovány protiklady (eschatologický posvátný strach a pohanská paměť, hrůza a krása, humor, sarkasmus a naděje).

Ljubov Jakymčuk

Olena Solodovnikova

Pouliční umění pod dohledem. Zkušenosti ukrajinských monumentalistů
Překlad: Romana Stasivová

Esej se věnuje tradici tvorby monumentálního umění na Ukrajině. Za prvé se vrací k dílům známé ukrajinské disidentské umělkyně Ally Horské, která tvořila spolu se svou skupinou v 60. letech a ve svých dílech spojovala kromě jiného motivy ukrajinského lidového umění a avantgardy a v době panujícího socialistického realismu do svých monumentálních mozaik propašovávala zakázané myšlenky a poetiku. Olena Solodovnikova líčí nelehkou atmosféru tvůrčí nesvobody v prostředí sovětské společnosti poznamenanou cenzurou a zákazy a věnuje se rovněž současnému osudu mozaik této umělkyně. Kromě toho zmiňuje i dalšího umělce z řad téže generace tzv. „šedesátníků“ – Boryse Plaksije, svého času spolupracovníka Horské, který se však po zákazu činnosti v Sovětském svazu zaměřil na dřevořezbu. Kromě toho autorka obrací svou pozornost i směrem k současným umělcům, konkrétně muralistce Jevheniji Fullen a autorovi street art plakátů Hamletu Ziňkivskému, kteří se pro změnu potýkají se současnými stereotypy a byrokratickým procesem schvalování. Uvádí konkrétní příklady jejich práce ve veřejném prostoru ukrajinských měst a přijetí těchto děl veřejností.

Julija Stachivska

Radomyr Mokryk

Radomyr Mokryk je ukrajinský historik a kulturolog. Vystudoval kulturologii na Lvovské univerzitě Ivana Franka a moderní dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 2021 obhájil i disertační práci. Věnuje se moderním dějinám Ukrajiny a východní Evropy. Je autorem knih Zrození disentu: Šedesátníci a tání na Ukrajině (1956-1965) (Academia 2024) a Чеські історії ХХ століття (Дух і літера, 2024), knihy rozhovorů s Jiřím Padevětem Hovory o Ukrajině (Academia, 2023)… V současné době vyučuje na Ukrajinské katolické univerzitě ve Lvově. Texty o dějinách a kultuře střední a východní Evropy publikuje v řadě ukrajinských i zahraničních časopisů.

Solidarita utlačovaných: příběh ukrajinského disentu. Demokratický střed. Nezávislý čtvrtletník o střední Evropě, 1. číslo, únor 2025, strana 23-25. 

Překlad: Alexej Sevruk

Esej čerpá ze záznamů rozhovorů se třemi výraznými osobnostmi bývalého disidentského hnutí na Ukrajině – lídrem krymskotatarského národního hnutí Mustafem Džemilevem, ukrajinským Židem Josyfem Ziselsem a ukrajinským disidentem Myroslavem Marynovyčem. Zmiňuje aktivity spojené s Ukrajinskou helsinskou skupinou, která byla založena v roce 1976 a zaměřovala se na ochranu lidských práv, což bylo v prostředí sovětské Ukrajiny úzce spojeno i s národnostní otázkou, neboť většina porušení lidských práv se odehrávala právě podle národnostního klíče. Esej se zaměřuje na různé podoby vzájemné podpory v disidentských kruzích, a to napříč různými národnostmi (Židy, krymskými Tatary, Armény), přičemž formuluje i odlišnosti s disentem ruským. Zároveň se dotýká i současných podob boje těchto osobností proti ruskému imperialismu a výrazně poukazuje na kontinuitu současného Ruska a Sovětského svazu.

Koloniální stín: jak Ukrajinci navrací svůj jazyk
Překlad: Helena Frantová

Esej sleduje jazykovou situaci na Ukrajině v širší časové perspektivě a zamýšlí se nad „koloniálním dědictvím“, jehož vliv sahá až do současnosti. Zmiňuje klíčový text 60. let věnující se tomuto tématu – „Interncionalismus, nebo rusifikace?“ literárního kritika Ivana Dzjuby, v němž obviňoval sovětské vedení z koloniální politiky vůči Ukrajině. Dzjuba vysvětloval, že právě ruský jazyk a kultura se stává nástrojem sovětského imperialismu. Prostřednictvím rozhovorů s několika osobnostmi (Antoninou Rjabokiň, Halynou Kuc, Marharytou Fedorenko), jež zažili rusifikační tendence na vlastní kůži, Radomyr Mokryk demonstruje hluboce zakořeněné jazykové stereotypy obyvatel Ukrajiny a popisuje mechanismy marginalizace ukrajinského jazyka z dob sovětské společnosti, které přetrvaly i po roce 1991 a byly patrné například i v takových oblastech, jako je systém vzdělávání. V závěru načrtává proces překonávání postkoloniálního syndromu a návratu ukrajinštiny do všech sfér veřejného života zvláště po únoru roku 2022.

Olha Kuprijan

Olha Kuprijan je současná ukrajinská spisovatelka a literární vědkyně. Absolvovala Kyjevo-mohyljanskou akademii, fakultu ukrajinské filologie. Specializuje se na dětskou literaturu. Pracuje s dětmi, mládeží i dospělými v oblasti literární výchovy jako lektorka a vedoucí workshopů. Od roku 2013 do roku 2017 vedla blog o literatuře pro děti a mládež Čtenářské postřehy Chrysty Nečytajko (Читацькі нотатки Христі Нечитайко). Je koordinátorkou projektu podporujícího dětskou čtenářskou gramotnost BaraBooka. Prostor ukrajinské dětské knihy. Pracovala jako redaktorka ukrajinských novin, které se specializovaly na vydávání ukrajinských knih a literární kritiku Druh čytača (Čtenářův přítel), jako redaktorka ukrajinského knižního portálu LitAkcent. Je autorkou více než dvanácti knih pro děti a mládež. Její román pro dospívající Lolin deník (Щоденник Лоли) získal v roce 2018 cenu LitAkcent. Ve spolupráci s novinářkou Janinou Sokolovou vznikla kniha pro dospělé Já, Nina (Я, Ніна, 2019), která získala ocenění BookForum Best Book Award 2020 v kategorii „Současná ukrajinská próza“. Spolu s kolegy z Laboratoře dětské čtenářské gramotnosti Juniorské akademie věd Ukrajiny vypracovala praktickou příručku Živí spisovatelé: Jak mluvit s dětmi o válce a míru.

Knihy o lásce, nikoliv o válce
Překlad: Olesja Pipašová

Esej je věnován ukrajinské literatuře pro děti a mládež, která začala vznikat po anexi Krymu a začátku válečných operací na východě Ukrajiny, a zvláště pak po započetí plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajinu. Pozornost je věnována specifikům této tvorby v současných podmínkách, zmiňuje jak díla orientovaná na zahraniční čtenáře, tak i ta zaměřená především na ukrajinské děti, které musí čelit dnes a denně extrémním podmínkám. Autorka podtrhuje roli literatury při zpracovávání traumatu, ale rovněž upozorňuje na intenzivní roli literatury při navracení dějinné paměti a zapomenutých jmen. Věnuje se nejvýznamnějším současným autorům, mimo jiné Kateryně Jehoruškině, Oleksandru Šatochinovi, Taně Stus, Halyně Tkačuk, Oksaně Bule, Nataliji Matolinec, Volodymyru Areněvovi, Mije Marčenko, Kateryně Pekur, Olje Rusině, Romaně Romanyšyn a Andriji Lesivovi, přičemž zmiňuje zvláště tituly, které získaly popularitu v zahraničí.

Ukrajinské knihy v Evropě aneb I to je domov (Čtenář 2/2025)
Překlad: Romana Stasiv

Text se věnuje fenoménu, který je přímo spojen s uprchlickou vlnou po začátku plnohodnotné invaze Ruska na Ukrajině v roce 2022 – vzniku knihoven v rámci komunit běženců a důležitosti knih pro zachování kulturní a jazykové identity a pocitu vnitřního domova. Mapuje takto vznikající knihovny, komunitní centra, knižní koutky či knižní kluby v Přemyšli, v Brně (Ukrajinské centrum), v Innsbrucku („Hnizdo“), v Bratislavě, v Trnavě, v Popradě, v belgickém Balenu i v německém Rheinbergu a Essenu. Zmiňuje rovněž škálu konaných doprovodných akcí (festivaly, kulturní akce, hostování ukrajinských spisovatelů, filmové projekce, diskuse, koncerty, výstavy). Zdůrazňuje narůstající tendenci propojovat jednotlivé aktivity a iniciativy, což umožňuje nejen vzájemnou inspiraci, ale i větší propojenost jednotlivých komunit.

Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Visegradských grantů z Mezinárodního Visegrádského fongu. Misí fondu je rozvíjení idejí vyrovnané regionální spolupráce ve střední Evropě.

Na projektu spolupracují tyto organizace: Stichting Global Voices, Bázis – Maďarský literárny a umelecký spolok na Slovensku, Fiatal Írók Szövetsége, Česká asociace ukrajinistů,  Kolegium Europy Wschodniej a Sensor.ua.

Texty Olhy Kuprijan byly podpořeny v rámci stipendia Kosciuszko Foundation a Rozstaje.art.