Ve třetí přednášce (5.4. 2017) nazvané Východ jako Terra incognita v ukrajinské, české a polské literatuře se Iryna Zabiiaka pokusila zapojit český a polský pohled na Ukrajinu.
- Přednáška začala obtížným vyznačením pojmu „identita“, který se hojně používá v současných studiích kultury a literatury. Kromě toho, že identita označuje „totožnost“, je možné ji chápat také jako „konkrétní, celistvou, ničím nezaměnitelnou podstatu, kterou se od sebe liší jednotlivá lidská individua“. To se právě týká kultury – těch prvků, které tvoří její jednotu a odlišují ji od jiných a tím vlastně tvoří její identitu.
- Pro Ukrajinu se otázka identity stává jednou z nejdůležitějších, neboť dosud hledá ty prvky, které by ji odlišily od sousedních kultur – zvláště ruské a polské. Tento problém je součástí postkoloniálních studií, které se zabývají rozvojem a projevy kultur bývalých kolonií. Pokud budeme sledovat ukrajinskou minulost jako minulost národa, který byl součástí velkých impérií – Ruského (později sovětského) a Rakousko-uherského, tak právě postkoloniální přístup se jeví jako produktivní při současném zkoumání kultury.
- Ve světě postkoloniální výzkum započal Edward Said (Orientalismus, 1978), který rovněž zavedl pojem Východu a Západu.
- V ukrajinské kultuře se tímto problémem zabýval zvláště Myroslav Škandrij (В обіймах імперії, 2004), Ola Hnatiuk (Прощання з імперією, 2005), důležitá je rovněž práce E. Thomson Трубадури імперії (2000) o ruské literatuře jako literatuře kolonizátorské.
- Všichni popisují formování postkoloniálního syndromu ukrajinské literatury, ale téměř nehovoří o dichotomii Východ-Západ, která je pro ukrajinskou identitu velmi důležitá. Zde I. Zabiiaka uvedla roli ukrajinských intelektuálů při formování této opozice (např. známá vystoupení Tarase Prochaska či Jurije Andruchovyče o obtížnosti pochopení Donbasu apod.). Vnitřní orientalizací nazývá tento proces A. Portnov («Донбасс» как Другой: Украинские интеллектуальные дискурсы до и во время войны).
- Tento proces rozdělení má bohužel negativní následky, je tedy vhodné vznést otázku, co naopak Ukrajince spojuje, tedy co není periferií, ale centrem. Jedná se o náboženství (křesťanství), jazyk (středoukrajinské nářečí, které je základem spisovného jazyka – a ne například haličské nebo slobožanské), společné dějiny (imperiální minulost) a společné výzvy – otevřít své vědomí tomu, co je Jiné.
- K tomuto poznání Jiného (Východu nebo Západu země) mohou přispět reportáže, které nabývají v poslední době na popularitě (O. Kryštopa: Україна в масштабі 1:1 – český překlad M. Iljašenkové: Ukrajina v měřítku 1:1, 2016, Чорна лихоманка Denyse Kazanského, úryvky v češtině: http://art.ihned.cz/c1-65319090-denys-kazanskyj-cerna-horecka, série Ліхіє дев’яності, která vypráví o různých městech Ukrajiny 90. let).
- Patří sem i důležité multimediální projekty Приватна урбаністика (kurátorka A. Levkova, http://tyzhden.ua/PrivateUrbanStudies/) а Ukrainer (vedoucí projektu: Bohdan Lohvynenko, http://ukrainer.net/cz/).
- Sebeidentifikaci podporuje i literatura překladová, která mění představy o okolním světě, o politice, ekonomice, kultuře 20. století a také cestovatelské blogy a cestopisy v ukrajinštině.
- Důležitou součástí sebe sama a obrazu Jiného je pohled na Ukrajince „zvnějšku“, zvláště očima nejbližších sousedů – Poláků a Čechů.
